Julius Evola: Sexuální svoboda

Systému sexuální svobody prosté jakéhokoliv exklusivismu lze přiznat etickou hodnotu jen tehdy, prezentuje-li se takováto svoboda jako svoboda od sexu, nebo alespoň vede-li k takovéto svobodě. Je zřejmé, že jestliže jsme skutečně schopni nasměrovat náš erotický potenciál ve stejné míře k několika různým osobám, bez jakékoliv žárlivosti a majetnického exklusivismu, překováváme tím pasivitu, která obvykle doprovází lásku, sex a vášnivou touhu. Znamená to, že jsme osvobozeni od sexu, aniž bychom se jej zřekli. Sexualita se pak stává čímsi, co je aktivně prožíváno, s čím disponujeme a co svobodně užíváme, namísto aby nás ovládala a museli jsme ji trpně snášet (což jde spolu s poutem k ženám obecně nebo k nějaké ženě konkrétně.) Jestliže toto nastane, jestliže takovéto přesměrování pohlavní lásky nijak nenaruší plnost a intenzitu sexuálních prožitků, zcela evidentně jsme dosáhli vyšší úrovně.

V tomto ohledu se již opakovaně zmíněná absurdnost snahy zavést etiku sexuální svobody pro každého stává ještě zřetelnější. Je zcela zřejmé, že od běžného muže či běžné ženy nelze požadovat odstup umožňující překonání veškerého exklusivismu, veškerých pout k nějaké konkrétní bytosti, veškeré žárlivosti. Většina lidí si dokonce něco takového nedovede ani představit. Je to použitelné jen pro výjimečné případy, osoby specifického založení anebo pro ty, kdo dobrovolně přijali zvláštní a poměrně obtížnou disciplínu.

Úryvek z eseje Freedom of sex and freedom from sex publikovaného
v knize The Bow and The Club (it. originál L‘ Arco E La Clava, 1968).

Read Full Post »

Dvě perspektivy: úplnost života (1/2)

Život je mystérium, jež je svou povahou jednoduché i nesmírně komplikované zároveň. Lidskému rozumu, jenž je těžištěm vnitřního života většiny lidí, ale chybí potřebné prostředky, jimiž by mohl pochopit jeho skutečnou hloubku. Z toho důvodu se o většině lidí – i když se jejich těla pohybují, pracují a stárnou – nedá říci, že by někdy žili. Pouze o lidech, kteří si prošli krizí, těžkostmi nebo bolestí, jež zocelily jejich ducha a donutily je vykročit do světa neznámému rozumu, ho mohou pochopit a realizovat v jeho úplnosti.

Je nasnadě, že život není žádná procházka růžovou zahradou, není to zkušenost prostá ztrát, tvrdých zkoušek a problémů; něčím takovým však ani nikdy neměl být. Pravým smyslem života a důvodem k začátku každé životní zkušenosti není nalezení klidu ani odpočinek, ale seberealizace ducha existujícího dávno před narozením těla. Avšak stejně jako nelze poznat kvalitu nového meče, aniž by prošel křtem v boji, tak nelze dosáhnout realizace ducha, aniž by prošel podobnou zkouškou. Z toho důvodu pozemský život začíná jako složitý, mnohdy bolestný a plný neustálého přemáhání se. Zkoušky, které přináší jsou však ohněm, z nějž se může – pakliže je k těmto zkouškám zaujat správný vztah – zrodit fénix. Protože ale lidé v životě ze všeho nejvíce prahnou po přímém osvobození se od těchto těžkostí, utíkají od nejniternějšího smyslu života i od života samého. Takoví nakonec umírají jako zesláblé vyhasínající bytosti zbavené všech svých sil i moci nad svým vlastním osudem. Něco takového má nesmírně daleko k realizaci neomezené svobody ducha, jež byla prvotním impulzem ke vzniku takto promarněného života.

Read Full Post »

Dvě fronty boje proti modernímu světu

V minulém příspěvku jsme představili myšlenku, že boj proti modernímu světu musí probíhat na dvou odlišných frontách současně; dnes ji rozvineme a podpoříme několika dalšími úvahami.

Pokud mluvíme o boji proti modernímu světu, měli bychom mít nejdříve jasno v tom, co moderní svět je a čeho je důsledkem. Pod tímto označením se totiž mohou různým lidem vybavit různé významy, jež se vzájemně vůbec nemusí překrývat. Pro každého z nás jsou subjektivně určující jeho odlišné aspekty, proto se k nejhlubšímu jádru poznání toho, čím moderní svět objektivně je, nemusíme ani přiblížit. Pro jednoho může být moderní svět představován převážně nesmyslností všech společensky uznávaných snah, pro jiného drancováním přírody a pro třetího zatemněním znalosti duchovních pravd. Je jisté, že modernímu světu jsou – vedle dalších – vlastní všechny vyjmenované problémy; všechny ale představují pouhé vnější symptomy, které nijak neosvětlují samotné jádro. Abychom mohli vést úspěšný boj a mít alespoň mizivou naději na vítězství, musíme nejdříve dobře poznat nepřítele.

Moderní svět je vyvrcholením dlouhé řady událostí, jež se dají shrnout pod jediným pojmem: úpadek. Jak naši čtenáři dobře vědí, nemá pro nás význam představa pokroku a evoluce, ale starověká tradiční nauka o úpadku z prvotního stavu dokonalosti. Existuje velké množství starověkých svědectví z různých geograficky velmi vzdálených míst, která tuto myšlenku rozvíjejí takovým způsobem, že mezi jednotlivými vyjádřeními prakticky neexistují rozpory. Už to svědčí o její objektivnosti. Není to však jediný důvod, proč toto učení považujeme za správné: hlavním důvodem je skutečnost, že dává dokonalý smysl, pokud člověk na svět začne nahlížet z vyšší perspektivy překonávající čistě hmotnou úroveň a zahrnující ducha, a dále, že jeho proroctví naprosto přesně předpovídají dnešní stav věcí.

Read Full Post »

Co dělat?

Není důležité co se dělá, ale proč se to dělá.

Uvažuje-li někdo, jak radikálním způsobem změnit svůj život, a vzdá-li se všech rozptylujících prostředků (televize, počítače a mobilu), vyvstane před ním zásadní problém: jak smysluplně využít to obrovské množství nově získaného času?

Moderní svět z nás činí pasivní nesvéprávné konzumenty, kteří nejsou schopní myslet a konat sami za sebe: proto i když už se konečně rozhodneme dělat něco smysluplného, má mnoho z nás tendenci očekávat, že nás někdo zabaví nebo nám řekne, co dělat. Pokud už se však někdo najde a řekne, co je třeba udělat, existuje velká pravděpodobnost, že stejně nedojdeme spokojenosti, kterou jsme očekávali. Důvod je poměrně prostý: každý z nás je jiný a každý má určenu vlastní cestu, na níž by měl realizovat svůj vlastní potenciál. Na otázku co se svým volným časem si každý musí odpovědět sám. My můžeme jen říci, že smysluplnou činností je jakákoli aktivní činnost, jež vychází z nitra jedince a k níž cítí vnitřní impulz.

Read Full Post »

Corneliu Zelea Codreanu hovoří

Read Full Post »

Mircea Eliade o svobodě

(poznámka NH: text pojednává o legionářích Železné gardy vedené Corneliem Codreanem)

Je zde jeden aspekt týkající se Legionářského hnutí, který dosud nebyl dostatečně prozkoumán: svoboda jednotlivce. Legie, která je především duchovním hnutím usilujícím o stvoření nového člověka a spásu vlastních lidí, nemůže růst a nemohla dospět, aniž by si cenila svobody jednotlivce; svobody, o níž bylo napsáno mnoho knih, kterými byly zaplněny celé knihovny, a na jejíž obranu zaznělo množství demokratických projevů, aniž by tato svoboda byla opravdu žita a doceněna.

Lidé, kteří mluví o svobodě a prohlašují, že jsou ochotni pro ni zemřít, jsou titíž, kdo věří v materialistická dogmata a fatalismus: společenské třídy, třídní boj, nadřazenost ekonomie apod. Je zvláštní, když se za „svobodu“ staví člověk, který nevěří v Boha ani v nadřazenost ducha a život po smrti.

Takový člověk, ačkoliv mluví v dobré víře, zaměňuje „svobodu“ za libertariánství a anarchii. O svobodě může být řeč pouze z hlediska duchovního života. Ti, kdo zpochybňují nadřazenost ducha, automaticky upadají do mechanického determinismu (marxismu) a nezodpovědnosti.

Lidé jsou dnes navzájem spojeni buďto poutem hedónismu nebo společného ekonomického poslání. Jsem kamarádem s panem X, protože on je náhodou mým příbuzným, nebo s kolegou z práce, čímž jsme tedy kamarády z hlediska mzdy. Svazky mezi lidmi jsou téměř vždy nedobrovolné, jsou přirozeně dané. Nemohu ovlivňovat svůj rodinný původ. A v ohledu ekonomického poslání, bez ohledu na to kolik sil do něj vkládám, bych mohl nanejvýše obměnit své kamarády v práci. Ale stále se budu nacházet v solidárním vztahu s některými lidmi, které neznám a se kterými mě svazuje jen možnost být bohatý nebo chudý.

Avšak v některých duchovních hnutích jsou lidé navzájem vázáni svobodou. Lidé mohou dobrovolně vstoupit do duchovní rodiny. Žádné vnější předurčení je nenutí stát se bratry. Když se podíváme zpět do dnů, kdy se rozšiřovalo křesťanství a získávalo přívržence, bylo duchovním hnutím, ke kterému se lidé přikláněli ve společné touze naplnit své životy duchovnem a přemoci smrt. Nikdo nebyl nucen stát se křesťanem. Naproti tomu jeho pud sebezáchovy na jedné straně a stát na straně druhé přestupu na křesťanství neúnavně kladly překážky.

Ale touha po svobodě, touha utvářet svůj vlastní osud, touha přemoci své biologické a hospodářské předurčení byla i tváří v tvář překážkám velmi silná. Lidé se přidávali ke křesťanství, přestože věděli, že se stanou přes noc chudými a zanechají své pohanské rodiny za sebou, přestože věděli, že budou možná po zbytek života uvězněni nebo budou dokonce čelit nejstrašnější smrti ze všech – smrti mučedníků.

Legionářství, které je pevně křesťanským hnutím naplňujícím toto učení v duchovní rovině nade všemi jinými, usiluje o svobodu a je vystavěno na svobodě. Jsi stoupencem legionářství, protože jsi svobodný, protože ses rozhodl překonat železné okovy biologického předurčení, strachu ze smrti a strachu z utrpení, okovy ekonomického předurčení, strachu, že skončíš na ulici. První věcí charakterizující Legionáře je zrození z úplné svobody – odvážil se osvobodit se z duchovního, biologického a ekonomického zotročení. Žádné vnější okolnosti Legionáře nemohou ovlivnit. Okamžikem, kdy se rozhodne přistoupit k hnutí, všechen strach a komplexy méněcennosti na místě zmizí. Ten, kdo vstupuje do Legie, se navždy obléká do košile smrti. Znamená to, že je nyní natolik svobodný, že jej sama smrt již nedokáže zastrašit. Jestliže Legionář s takovou láskou v sobě rozvine ducha obětování a jestliže dokáže, že je schopný činit oběti, dosahající až ke smrti, jakou podstoupili Moţa a Marin, je jasně dokázána neomezenost svobody, kterou Legionář získal.

Ví, že nikdy nebude otrokem. A nejedná se pouze o etnické nebo politické zotročení, ale především duchovní zotročení. Jestliže jsi připraven zemřít, žádný strach, slabost nebo stud tě nedokážou ujařmit. Nalézt smír se smrtí představuje totální svobodu, tu největší, jakou je muž na zemi vůbec schopen přijmout.

Mircea Eliade http://cs.wikipedia.org/wiki/Mircea_Eliade

článek vyšel 5. března 1937

překlad přes anglický zdroj:

http://euro-synergies.hautetfort.com/archive/2011/09/07/mircea-eliade-liberty.html

Read Full Post »