Julius Evola: Sexuální svoboda

Systému sexuální svobody prosté jakéhokoliv exklusivismu lze přiznat etickou hodnotu jen tehdy, prezentuje-li se takováto svoboda jako svoboda od sexu, nebo alespoň vede-li k takovéto svobodě. Je zřejmé, že jestliže jsme skutečně schopni nasměrovat náš erotický potenciál ve stejné míře k několika různým osobám, bez jakékoliv žárlivosti a majetnického exklusivismu, překováváme tím pasivitu, která obvykle doprovází lásku, sex a vášnivou touhu. Znamená to, že jsme osvobozeni od sexu, aniž bychom se jej zřekli. Sexualita se pak stává čímsi, co je aktivně prožíváno, s čím disponujeme a co svobodně užíváme, namísto aby nás ovládala a museli jsme ji trpně snášet (což jde spolu s poutem k ženám obecně nebo k nějaké ženě konkrétně.) Jestliže toto nastane, jestliže takovéto přesměrování pohlavní lásky nijak nenaruší plnost a intenzitu sexuálních prožitků, zcela evidentně jsme dosáhli vyšší úrovně.

V tomto ohledu se již opakovaně zmíněná absurdnost snahy zavést etiku sexuální svobody pro každého stává ještě zřetelnější. Je zcela zřejmé, že od běžného muže či běžné ženy nelze požadovat odstup umožňující překonání veškerého exklusivismu, veškerých pout k nějaké konkrétní bytosti, veškeré žárlivosti. Většina lidí si dokonce něco takového nedovede ani představit. Je to použitelné jen pro výjimečné případy, osoby specifického založení anebo pro ty, kdo dobrovolně přijali zvláštní a poměrně obtížnou disciplínu.

Úryvek z eseje Freedom of sex and freedom from sex publikovaného
v knize The Bow and The Club (it. originál L‘ Arco E La Clava, 1968).

Julius Evola: Řád a kultura

Ohledně shora zmíněné povahy „centrality“ a „imanentní transcendence“ lze uvést, že svrchovaný vládce takovéto civilizace se strukturálně podobá spíše typu zasvěcence než typu kněze, ačkoliv jej jeho založení kvalifikuje k výkonu kněžských funkcí. Právě toto nerozpoznal Guénon, trvá-li na tom, že nejvyšší představitel duchovní autority na vrcholu a v centru normálních tradičních civilizací je kněžského typu, z čehož plyne podřízení panovnického stavu kněžské kastě. To ve skutečnosti vůbec neplatí pro primordiální či výše postavená zřízení, nýbrž toliko pro situace, jež je třeba z hlediska tradice považovat za abnormální.

Autorova pozn. p. čarou z eseje The Concept of Initiation publikovaného
v knize The Bow and The Club (it. originál L‘ Arco E La Clava, 1968).

Veliké Poledne (kniha)

„Desetiletí mého duchovního vývoje vydalo zralý, celistvý plod.“

Knihu možno zakoupit v knihkupectví Skleněná louka

Nietzsche pro dnešní dny

Překlad článku Julia Evoly, původně publikovaného pod názvem „Nietzsche ancora oggi“ v časopise „Roma“, 28. června 1971. Překlad proveden přes anglickou verzi uveřejněnou na gornahoor.net.

***

Zdá se, že v Itálii ožil zájem o Friedricha Nietzscheho. Jedním zjevným příznakem toho je, že nakladatelství Adelphi v Miláně vydává kritické překlady všech jeho děl; druhým, že se téměř současně objevily dvě knihy, „Nietzsche“ od Adriana Romualdiho, která obsahuje ucelený esej o tomto mysliteli následovaný výběrem úryvků z jeho děl, a pak z němčiny přeložená excelentní systematická práce „Nietzsche a smysl života“ od Roberta Reiningera. Specifický přístup druhé jmenované knihy nás vede k tomu, abychom si položili tuto otázku: stranou významu, který má Nietzsche jako filosof obecně, co mohou jeho ideje znamenat dnes, nebo přesněji řečeno, které z jeho idejí jsou stále opodstatněné?

J. Evola: Kritika novopohanství

Tento text je překladem části knihy Julia Evoly
Sintesi di dottrina della razza z roku 1941.
Přeloženo prostřednictvím anglického překladu,
který se nachází na mnoha místech internetu.^[1]
Ilustrační obrázek doplnil český překladatel.

***

William Blake: Ancient of Days

Omyly „novopohanství“

Bylo by snad vhodné tu upozornit na aktuální omyly v některých radikálních kruzích, jež se domnívají, že řešení spočívá ve směru novopohanství. Tento omyl je patrný již v užívání pojmů „pohan“ a „pohanství“. Já sám jsem tyto pojmy použil jako slogany ve své knize vydané roku 1928 v Itálii a 1934 v Německu a nyní toho upřímně lituji.

Samozřejmě, slovo označující „pohana“ nebo „jinověrce“, paganus, lze nalézt u některých antických autorů, jako u Livia, bez nějakého zvláště negativního zabarvení. Nic to však nemění na skutečnosti, že s příchodem nové víry se slovo paganus stává spolu s tím, jak jej používali raní křesťanští apologetové, jednoznačně pejorativním pojmem. Je odvozené od slova pagus, které znamená malé město nebo vesnice, takže slovo paganus odkazuje na venkovský způsob myšlení – nekulturní, primitivní a pověrčivý.

Ve snaze prosadit a glorifikovat novou víru měli tito apologetové nepříjemný zvyk v podobě vlastního vyzdvihování prostřednictvím hanobení ostatních věr. Často docházelo k vědomému a mnohdy systematickému znevažování a zkreslování všech dřívějších tradic, doktrín a náboženství, které byly souhrnně kryty pohrdavými pojmy „pohanství“ nebo „jinověrství“.

S tímto cílem se apologetové plánovitě snažili zdůrazňovat ty aspekty předkřesťanských náboženství a tradic, které postrádaly jakýkoliv normální či primordiální charakter a které byly jasně zdegenerovanými formami v úpadku. Takovýto polemický postup vedl konkrétně k tomu, že vše, co předcházelo křesťanství, a tudíž co bylo nekřesťanské, se označovalo za vyloženě protikřesťanské.

Měli bychom se tedy zamyslet, zda „pohanství“ není v zásadě tendenční a umělý pojem stěží odpovídající historické skutečnosti předkřesťanského světa v jeho normálních manifestacích, stranou několika úpadkových složek a aspektů odvozených od zdegenerovaných pozůstatků dřívějších kultur.

Když si toto ujasníme, dostáváme se k paradoxnímu poznatku – takovéto imaginární pohanství, které vlastně nikdy neexistovalo a bylo vymyšleno křesťanskými apologety, se nyní stalo výchozím bodem pro jisté „pohanské kruhy“, čímž se vlastně poprvé v dějinách stává realitou. O nic jiného tu nejde.

J. Evola: Americká civilizace

Tento text vyšel původně pod názvem Civiltà americana
jako článek Julia Evoly z roku 1952 v nám neznámém periodiku.
Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je na mnoha místech dostupný na internetu. Italský originál ve stejnojmenném sborníku Evolových
textů Civiltà americana. Ilustrační obrázek doplnil český překladatel.

***

Americká „civilizace“

Nedávno zesnulý John Dewey byl v americkém tisku oslavován jako nejreprezentativnější postava americké civilizace. To je zcela v pořádku. Jeho teorie jsou se svými názory na člověka a život zcela reprezentativní pro amerikanismus a jeho „demokracii“.

Podstatou daných teorií je toto: Každý se může stát, čím chce, jediným omezením je dostupnost technologických prostředků. Rovněž nikdo není někým na základě své pravé přirozenosti ani neexistují žádné skutečné rozdíly mezi lidmi – jsou pouze rozdíly v kvalifikaci. Podle této teorie se každý může stát kýmkoliv, jestliže ví, jak se to naučit.

Jasné to je na případu „self-made mana“. Ve společnosti, která pozbyla veškerého smyslu pro tradici, se představa o osobním růstu bude šířit do všech oblastí lidské existence a bude tak upevňovat rovnostářskou doktrínu ryzí demokracie. Přijetím základu takovýchto idejí dochází následně k nutnému zavržení všech přirozených rozdílů. Každý si může myslet, že má potenciál kohokoliv jiného, a pojmy „výše“ a „níže postavený“ tak ztrácejí svůj význam, ctění odstupu a respektu se stává nesmyslné a všechny styly života jsou otevřené všem. Američané stojí se svou mechaničností proti všem organickým pojetím života. Ve společnosti, která „začala od nuly“, má vše charakter „vyrobeného“. V americké společnosti jsou vnější projevy pouhými maskami, nikoliv tvářemi. Spolu s tím vším jsou proponenti amerického způsobu života nepřátelé skutečné osobitosti.

J. Evola: Vojenská služba jako světonázor

Tento text vyšel původně pod názvem Sulla „Milizia“ quale visione del mondo
jako článek Julia Evoly v rubrice Diorama mensile v periodiku Il Regime Fascista
ve vydání z 30. května 1937. Přeloženo prostřednictvím anglického překladu, který je dostupný v knize Metaphysics of War (Arktos 2011). Poznámky pod čarou a v hranatých závorkách a ilustrační obrázek doplnil český překladatel.

***

Nová fašistická generace již bezpochyby oplývá bojovnou vojenskou orientací. Dosud však stále neporozuměla, že je nezbytně nutné, aby začlenila dílčí prvky prosté disciplíny a psychofysického výcviku také do vyššího řádu – do povšechného názoru na život.

Etický aspekt

Člověku se to stává zřejmým ve chvíli, kdy studuje naše prastaré tradice. Tyto tradice často a jistě ne náhodou používaly k vyjádření čistě duchovních skutečností symbolismus převzatý z bojů, vojenské služby a vlastního hrdinského uplatnění. Skupina noviců se v orfismu označovala jako stratos či „vojsko“; slovo miles [lat. voják] představovalo stupeň v hierarchii mithraismu; symboly utrpení se opakovaně objevují u posvátných představitelů klasického Říma a částečně se také přenesly do křesťanského asketismu.

Zde se však budeme zabývat něčím určitějším než pouhými analogiemi. Jmenovitě tu půjde o související doktrínou „svaté války“, o níž jsme již dříve pojednali jak v našich knihách^[1], tak i na stránkách těchto novin. Omezíme se na pole etiky a pojednáme o zvláštním základním přístupu, který má za cíl přivodit radikální změnu na celém poli hodnot, a vyzvedneme tento přístup na úroveň mužnosti, čímž jej zcela očistíme od buržoazních postojů, humanitarismu, moralismu a pokulhávajícího konformismu.

J. Evola: Dvě tváře nacionalismu

Tento text vyšel původně pod názvem Due facce del nazionalismo
jako článek Julia Evoly v měsíčníku La Vita Italiana ve vydání z března 1931.
Přeloženo prostřednictvím několika anglických překladů dostupných na internetu, anglického překladu ve sborníku A Traditionalist Confronts Fascism (Arktos 2015) a s přihlédnutím k původnímu italskému textu.

***

Faktem je, že světovou válkou se nevyčerpal proces uskutečňování evropských ani mimoevropských nacionalismů, namísto toho došel tento proces do své kritické fáze. Máme tedy dostatečně dobrý důvod pro to, abychom se dnes zabývali jeho významem.

Jaký význam má nacionalismus v rámci filosofie kultury? Pokládáme tuto otázku, jelikož věříme, že na ní dovedeme odpovědět v následujícím duchu: nacionalistické směřování připouští dva možné směry, které jsou sice teoreticky odlišné a protichůdné, v praxi jsou však často vzájemně propletené. Jeden směr zahrnuje degeneraci a regres, zatímco druhý vede k vyšším hodnotám, a tak je předehrou obrody.

Tato myšlenka se zdá být nanejvýš důležitá již v pouhé formě tohoto tvrzení, pokusme se ji nyní ale dále rozvést.

Fenomén jako je nacionalismus nelze pochopit, aniž bychom jej zasadili do uceleného kontextu nazírání historie prostřednictvím posuzování hodnot.

Dle tohoto názoru se dnes zdá být definitivně jisté, že dochází k postupnému úpadku politické moci z vyšších úrovní na úrovně nižší, přičemž se tyto úrovně ve starých kulturách vyznačovaly kvalitativními odlišnostmi lidských možností. Tento proces úpadku se táhne od samotného prahu „historických“ dob až do dnešních dnů a jeho dopad je zřetelný především na politických dějinách Západu.^[1]

Je vcelku dobře známé, že již dávné tradice znaly analogii mezi politickým organismem a lidským tělem. V každé vyšší organisaci je hierarchické propojení čtyř rozdílných funkcí. Na nejnižší úrovni to jsou nerozlišené čistě vitální síly; jim jsou nadřazeny funkce směny a povšechného organického hospodaření; nad nimi zase stojí vůle, která pohybuje celým tělem a udává mu v prostoru směr. Na vrcholu se nachází síla intelektu a svobody, která je středobodem a světlem celého organismu.

Dřívější tradice plnily úlohu téměř oduševnělých organismů, které nevznikaly z pouhé nutnosti ani nebyly dílem nahodilostí své doby. Jejich prostřednictvím se naopak vyjadřovala vůle pro rozčlenění a hierarchii přísně vymezených tříd a kast. Analogicky k vitalitě, hospodářské organizaci, vůli a duchu existovaly čtyři různé třídy: služebníci (pracující), obchodníci, válečníci a nakonec nositelé souběžně královské a kněžské autority. Každá z těchto kast stojí hierarchicky nad předešlou: masy se nacházejí pod kontrolou a vládou těch, kdo se specializují na obchod a využívání přírodních a ekonomických zdrojů; obchodníci se nacházejí pod autoritou válečnické aristokracie, a ta se zase seskupuje kolem vůdčí postavy úplného a dominantního typu, postavy, která je živoucím svědectvím, že v člověku se nachází něco více než jen pouhý člověk.

Dotisk – O. Spengler: Zánik Západu

Nakladatelství Academia vydalo dotisk knihy Oswalda Spenglera
Zánik Západu.

Tentokrát, dle našeho názoru, s reprezentativnější, konzervativní obálkou.

K dostání kupříkladu v brněnském knihkupectví
Skleněná louka.

J. Evola: Úpadek hrdinství

Tento text vyšel původně pod názvem Tramonto degli eroi jako článek Julia Evoly v periodiku Meridiano d’Italia ve vydání z 1. října 1950. Přeloženo prostřednictvím
anglického překladu, který je dostupný v knize Metaphysics of War (Arktos 2011).

***

Motivem války a nového zbrojení se ve světě „Zápaďanů“ opět stává snaha o zajištění bezpečí. Atmosféra je plná intenzivní propagandy s tónem křížových výprav využívající všechny své ozkoušené a letitou praxí ověřené metody. Nemůžeme se zde podrobně zabývat otázkami našeho specifického zájmu, spíše se budeme věnovat něčemu obecnějšímu. Půjde tu o vnitřní rozpory v aktuálních představách o válčení. Tyto rozpory podrývají samotné základy toho, co se běžně nazývá Západem.

Technokratický omyl v uvažování o „válečném potenciálu“ primárně v souvislosti se zbraněmi, výstrojí a moderním technickým vybavením na straně jedné a redukování válčícího člověka jen na „lidský zdroj“ na straně druhé byl již vystaven četné kritice. Klíčový element „válečného potenciálu“ vždy představuje kvalita a duch mužů, kteří zbraně coby nástroje útoku a destrukce dostávají do rukou – to platí pro minulost, současnost i budoucnost. Žádná mobilizace nebude nikdy „totální“, jestliže se nenajdou muži, kteří by mohli svým duchem a nadáním čelit nevyhnutelným zkouškám.

Jak se to má v tomto ohledu ve světě „demokracií“? Chystají se už potřetí ve 20. století k zavlečení lidstva do války, do „války proti válce“. Muži jdou do války, zatímco je válka kritizována. Jsou potřeba hrdinové – ačkoliv je pacifismus proklamován jako nejvyšší ideál. Jsou potřeba válečníci, ačkoliv se slovo „válečník“ používá jako synonymum k útočníkovi a kriminálníkovi. Morální princip „oprávněné války“ se omezil na policejní operace ve velkém rozsahu a došlo k okleštění významu bojovnosti na poslední prostředek sebeobrany.